Prodávám www.dgx.cz

Třicet je člověku nejvýše třikrát za život. První třicítku chci spojit s rázným řezem v mém životě. Dám sbohem největšímu projektu, který jsem vybudoval, abych se mohl naplno věnovat projektům jiným.

Rozhodnutí prodat www.dgx.cz bylo hodně těžké, ale ani ne tak z citových důvodů, jako čistě pragmatických. Tento web je totiž SEO zbraň hromadného ničení. Tuhle jsem Rojovi předváděl, jak za půl dne vytáhnu na top pozici ve výsledcích vyhledání vcelku konkurenčního slova stránku, která onen výraz ani neobsahuje. Těžko se dávají pryč klíče od blogu s tak vysokou návštěvností a množstvím zpětných odkazů. Fungují zde i úspěšná diskusní fóra (např. WordPress poradna), na jejichž popularitě nemám zásluhu. Navíc jsem během posledního roku zjistil, že se člověk může jen provozem tohoto webu slušně uživit.

Z internetové branže jsem přičichl k lecčemus a pochopil, že ne všechno mě baví. Nebaví mě kódování CSS. Na grafiku mám velké nároky, ale málo talentu. Neuspokojuje mě dělat do SEO, internetové reklamy, affiliate marketingu nebo prodeje odkazů. Nezajímá mě prostě nic z toho, co se mi dělat nabízí. I Can't Get No Satisfaction.

Přitom moc dobře vím, co dělat chci, čemu se chci další roky věnovat.

Rozhodl jsem se rázně zoptimalizovat svůj čas. Hračku www.dgx.cz přenechám někomu jinému. Je to krok k novému životu, na který se moc těším.

→ Aktualizace: a je prodáno

p.s. v souvislosti s prodejem jsem si vytvořil novou emailovou adresu david@grudl.com, takže si ji prosím opravte v adresářích. Domovskou stránkou mi bude www.davidgrudl.com, blog bude pokračovat na www.latrine.cz

Tajně nebo veřejně?

Za komunismu byly volby tajné a svobodné. V rohu volební místnosti stála plenta. Nikdo však neměl odvahu za ni jít. Volební komise pod dohledem příslušníků komunistické strany si jména takových „zrádců“ poznamenávala. Pak je čekalo pronásledování a perzekuce. Teprve revoluce přinesla novinku – za plentu se začalo chodit povinně.

Komunisté moc dobře věděli, že veřejná volba je volba nedemokratická. Má-li být naplněn princip demokracie, nesmí poslanec mít povinnost, ale ani možnost, ukázat, komu dal svůj hlas. Jen takový poslanec nemůže být vydírán. Nemůže se nechat zastrašit vedením vlastní strany. Jen takový poslanec může plnit svůj mandát a nikoliv být jen loutkou v rukou předsedy strany. Tajná volba, kde poslanecký klub má možnost ověřit, jak poslanec hlasoval, to není tajná volba.

Pokud poslanec musí hlasovat tajně, nelze si (jen) penězi koupit jeho hlas. Neexistuje totiž žádný způsob, jak by prokázal, že volil podle dohody. Cestou korupce je naopak volba veřejná. Ta dostává do hry cenu, za kterou je poslanec ochoten veřejně „zradit“ svou stranu.

Jako obvykle, zatuchlý vítr veřejné volby vane zleva.

• diskuse u Binárního Ládina
• Karel Steigerwald: Švejnar není trochu jiný Klaus
• Misantropův slabikář II

Smolař

V roce 2003 se přihlásil do konkurzu na generálního ředitele České televize. V přihlášce se můžeme dočíst:

Potřebuje demokratický stát, jakým je Česká republika, nezbytně veřejnou službu typu České televize? Domnívám se, že ne.

Nezvolili ho, nedostal ani jeden hlas.

V srpnu téhož roku zkusil štěstí v konkurzu na ředitele České televize Brno. Ani tentokrát neuspěl.

V roce 2004 kandidoval na post rektora Masarykovy Univerzity Brno. Zároveň se stanovil předsedou petičního výboru proti svému vlastnímu zvolení. Petice uspěla, nezvolili ho, čímž pádem opět neuspěl.

Čtvrt roku na to se pokusil jako cenu útěchy získat místo ředitele brněnského Ústředního hřbitova:

Otázka č. 25: Jaké máte specifické odborné znalosti?

Vím jak se řekne smrt japonsky.

Vybrali někoho jiného.

Téhož roku se navrhl na Státní cenu za literaturu. Cenu mu však neudělili.

V březnu 2005 požádal o grant Grantovou Agenturu České Republiky. Záměr projektu: Testování kvality služeb poskytovaných prostitutkami v ČR. Grant nedostal.

Následovalo výběrové řízení na generálního ředitele státního podniku Lesy České republiky. Předstihl jej Koníček, ale jen proto, že z konkurzu odstoupil, aby se mohl ucházet o lukrativnější post. Psal se totiž duben 2005 a Vatikán volil nového papeže…

Tentýž měsíc se umístil v anketě Největší Čech na krásném 134. místě (před Janem Nepomuckým nebo Eliškou Krásnohorskou). Měl také ambice zabodovat v soutěži Slovensko hľadá Superstar, leč vyhrála to Koščová.

V srpnu 2005 se pokusil získat zaměstnání u Microsoftu jako programátor Navision. Vzali ho.

Václav Linkov je prostě smolař…

Poplatky u lékaře podle Černocha

Je zajímavé si poslechnout názor na poplatky u lékaře od člověka, který se stal jejich pravidelným návštěvníkem. Karel Černoch vyměnil uměleckou kariéru za boj s rakovinou. Předtím přežil automobilovou nehodu. Nezapomeňte, že to představuje nejen životní pohromu, ale často i finanční.

Jakou máte zkušenost s českým zdravotnictvím?

Nedám na doktory dopustit a nesnáším všechny ty bláboly, který se objevují v tisku a řeší, jestli platit třicet korun v ordinaci. Každej blbec zaplatí na parkovišti šedesát za dvouhodinový stání a ani necekne. A třicet korun u doktora je moc? Já bych vám přál Kanadu. Mám tam kamarády, kteří taky potřebovali onkology. A víte co? Přišli na chemoterapii a za jednu dávku, jednou za tři neděle, museli pěkně položit na stůl 500 dolarů. Když je neměli, nic nedostali.

Pak jim přece peníze vrátí.

Jasně, za rok dostanou od pojišťovny zpátky podstatnou část, ale doktor nečeká. Je to jeho obživa a žádný okecávání. Když tady přijdete do čekárny, sedí tam padesát lidí a čtyřiceti z nich píchá na levý straně pod žebrem – možná jste se blbě vyspala, paní Nováková. Když se budou platit poplatky, třeba se vyspíte dobře.

Karel Černoch v rozhovoru pro Instinkt, krátce před svou smrtí.

Co se dá za život stihnout

Před dvaceti lety by události dnešního dne považovali za šílenou fantazii. Za pár minut vstoupíme do schengenského prostoru. Členství v Evropské unii se tak stane hmatatelné i pro obyčejné lidi.

Před dvaceti lety bylo všechno jinak. Podle mapy ležela rodná Břeclav na půli cesty mezi Brnem a Vídní. Do 60 km vzdáleného Brna jste se dostali za půl hodinky. Do tisíce kilometrů vzdálené Vídně trvala cesta spoustu let vyplněných beznadějí.

Jsem skutečně rád, že jsem zažil totalitu. Dennodenní doublethink: o něčem jiném se bavíme doma a něco jiného se říká venku. A jak magicky působilo všechno ze Západu. Třeba i obyčejné vyprávění o vídeňské tetě.

Jsem ještě radši, že jsem totality zažil přiměřeně. Dost na to, abych pochopil, že komunismus je krystalická esence zla, ale málo na to, aby mi stihl pošlapat kus života.

Jsem vděčný, že jsem mohl okusit i úžasnou revoluční atmosféru, protože to se každému jen tak nepoštěstí ;) A pak se změnilo úplně všechno. Životní úroveň vyletěla strmě nahoru. Jak odpudivě a směšně působí pár let staré reklamy…

Zažil jsem, jak zrádná umí být lidská paměť. Že po tom všem někteří lidé vzývají staré časy. A je jich příliš mnoho, než aby se to dalo vysvětlit výskytem demence či jiné duševní poruchy v populaci.

Dnes zažívám změnu slova „hranice“. Teď už to bude pouhá čára na mapě. Naše děti nepochopí, že kdysi šlo o železnou oponu. Teda doufám… docela dlouho nebyla žádná světová válka, viď?