Poplatky u lékaře podle Černocha

Je zajímavé si poslechnout názor na poplatky u lékaře od člověka, který se stal jejich pravidelným návštěvníkem. Karel Černoch vyměnil uměleckou kariéru za boj s rakovinou. Předtím přežil automobilovou nehodu. Nezapomeňte, že to představuje nejen životní pohromu, ale často i finanční.

Jakou máte zkušenost s českým zdravotnictvím?

Nedám na doktory dopustit a nesnáším všechny ty bláboly, který se objevují v tisku a řeší, jestli platit třicet korun v ordinaci. Každej blbec zaplatí na parkovišti šedesát za dvouhodinový stání a ani necekne. A třicet korun u doktora je moc? Já bych vám přál Kanadu. Mám tam kamarády, kteří taky potřebovali onkology. A víte co? Přišli na chemoterapii a za jednu dávku, jednou za tři neděle, museli pěkně položit na stůl 500 dolarů. Když je neměli, nic nedostali.

Pak jim přece peníze vrátí.

Jasně, za rok dostanou od pojišťovny zpátky podstatnou část, ale doktor nečeká. Je to jeho obživa a žádný okecávání. Když tady přijdete do čekárny, sedí tam padesát lidí a čtyřiceti z nich píchá na levý straně pod žebrem – možná jste se blbě vyspala, paní Nováková. Když se budou platit poplatky, třeba se vyspíte dobře.

Karel Černoch v rozhovoru pro Instinkt, krátce před svou smrtí.

Co se dá za život stihnout

Před dvaceti lety by události dnešního dne považovali za šílenou fantazii. Za pár minut vstoupíme do schengenského prostoru. Členství v Evropské unii se tak stane hmatatelné i pro obyčejné lidi.

Před dvaceti lety bylo všechno jinak. Podle mapy ležela rodná Břeclav na půli cesty mezi Brnem a Vídní. Do 60 km vzdáleného Brna jste se dostali za půl hodinky. Do tisíce kilometrů vzdálené Vídně trvala cesta spoustu let vyplněných beznadějí.

Jsem skutečně rád, že jsem zažil totalitu. Dennodenní doublethink: o něčem jiném se bavíme doma a něco jiného se říká venku. A jak magicky působilo všechno ze Západu. Třeba i obyčejné vyprávění o vídeňské tetě.

Jsem ještě radši, že jsem totality zažil přiměřeně. Dost na to, abych pochopil, že komunismus je krystalická esence zla, ale málo na to, aby mi stihl pošlapat kus života.

Jsem vděčný, že jsem mohl okusit i úžasnou revoluční atmosféru, protože to se každému jen tak nepoštěstí ;) A pak se změnilo úplně všechno. Životní úroveň vyletěla strmě nahoru. Jak odpudivě a směšně působí pár let staré reklamy…

Zažil jsem, jak zrádná umí být lidská paměť. Že po tom všem někteří lidé vzývají staré časy. A je jich příliš mnoho, než aby se to dalo vysvětlit výskytem demence či jiné duševní poruchy v populaci.

Dnes zažívám změnu slova „hranice“. Teď už to bude pouhá čára na mapě. Naše děti nepochopí, že kdysi šlo o železnou oponu. Teda doufám… docela dlouho nebyla žádná světová válka, viď?

O perníkové chaloupce

Za devatero horami a devatero lesy žil dřevorubec se svou ženou a dvěma dětmi, Jeníčkem a Mařenkou. Žili spolu v domečku na kraji vesnice, kousek od lesa, kde pracoval. Jednoho rána, když se chystal jít kácet stromy, řekl dětem: „Pojďte se mnou, v lese roste spousta jahod a malin. Natrháte si jich co sníte a když donesete domů, maminka Vám upeče koláč.“ To víte, děti měly radost, popadly hrníčky, zamávaly mamince a vyrazily na cestu.

pokračování...

Salivili hiput tuput taput hapitiput hilijalé

Takové krásné datum, jakým je 20. 07. 2007, se koná jen párkrát za měsíc. Chtěl jsem ho původně využít k uvolnění jednoho nového a báječného open-source projektu, ale pro samé přiznávání DPH jsem to nestihl. A ani nestihnu, neb za chvíli odjíždím vstříc LFŠ, tedy Letní filmové škole. Začínají mi prázdniny. Chci už jen pivo a filmovku. Prý se tam ukáže i Žiravka, tak to zase pomluvíme všechny nepřítomné blogery 

Jo, a ten obrázek tuze spokojených kamzíků výše, ten visel v základní škole v Uherském Hradišti, kde jsem nocoval během loňské LFŠ. Náladu mi zvedl pokaždé, když jsem kolem něj prošel. No není prima?

Písničku! Písničku!

Já vím. Co by to bylo za letní spot, kdyby v něm chyběla svěží písnička? Posílám jednu silně návykovou, protože k prázdninám návykové látky tak nějak patří. Jmenuje se „Ievan polkka“ a k poslechu a tanci vám zpívá finské folkové fokální kvarteto Loituma:

Jak jste asi poznali, song je zpívaný ve východofinském savoském dialektu. Takže prosím účastníky, pilně trénujte, ať si jej můžeme na PWP II zazpívat u táboráku s kytarou bez kytary. Sám už refrén zvládám výborně, cca jako Carrambá! Mimochodem, písnička se dá poslouchat ve smyčce asi půl dne bez toho, že by člověka začala nudit (říkám nudit, nikoliv hrabat). Na internetu se navíc válejí desítky dalších remixů, takže člověk si s ní vystačí poměrně dlouho. Hezkou zábavu.

Tuli tuli lala tibirandů

Delikátní Vlček

Rudolfínská galerie, deset stolů, dvanáct hlavních židlí, kolem asi stovka hostů. Ano, řeč je o slavnostním obědě předních českých politruků s „idolem“ amerických pacifistů G. W. Bushem.

Hosté, kteří měli tu čest zaskočit na oběd s prezidentem USA, byli převážně z řad zastánců americké politiky a umístění radaru v Brdech. Těžko byste v místnosti hledali jediného komunistu. Protiamerická hesla a nesouhlas s politikou USA ponechali doma také sociální demokraté, kteří oběd pojali především jako oběd s prezidentem spojenecké země.

Také Lubomír Zaorálek dal přednost prezidentu Bushovi a konzumaci nejlahodnějších a nejdelikátnějších pokrmů před lovem popularity mezi protestujícími proti všemu americkému, hlavně proti radaru. Však si to vynahradí jindy. Do doby, než se veřejné mínění obrátí ve prospěch radaru, to stihne ještě několikrát.

Zprvu to vypadalo, že se na setkání s panem Bushem opravdu všichni velmi těší, a to bez rozdílu politické příslušnosti. Nalezli bychom však jednu opravdu bolestnou výjimku. Do poslední chvíle žil v nejistotě předseda poslanecké sněmovny Vlček.

Ten, jako jeden ze čtyř nejvýše postavených ústavních činitelů v zemi, byl automaticky na zasedacím pořádku u hlavního stolu mezi dvanácti vyvolenými. Samozřejmě zde seděli pan Bush s paní Laurou, pan Klaus s manželkou Lívií, Mirek Topolánek s Přemyslem Sobotkou (slíbil Topolánkovi garde, takže nemohl vzít manželku), dále český velvyslanec ve Washingtonu Kolář s ženou Jaroslavou a americký velvyslanec Graber s manželkou. Zbývají dvě poslední místa. Jedno pro americkou ministryni zahraničí Condie Rice, která ovšem do Čech nedorazila a nahradil ji její náměstek pan Negroponte. A poslední pro nejistého Vlčka.

Proč nejistého? Jeho problém tkvěl v absolutní jazykové nevybavenosti. Zatímco všichni ostatní u stolu rozuměli naprosto všemu, co se šustlo, ba dokonce možná sem tam i něco laškovně pronesli, pan předseda mlčky polykal sousta s úsměvem, který dnes už najdete ve standardním ceníku každé okresní kliniky plastické chirurgie. Samozřejmě, podle předpisu musí být u stolu tlumočník, jelikož to vyžaduje protokol, jenže, kam jej posadit a také… Představte si, že pokaždé, když prezident Bush pochválí například skvělý „delicious“ předkrm, tak jediný Vlček řeší dilema: zeptat se či nezeptat, cože to vlastně Bush říkal?

Úplně vidím, jak trio Klaus – Topolánek – Sobotka řeknou, Vlčkovi naschvál, každou kravinu tak důležitě, aby Vlček neustále kroutil hlavou směrem k tlumočníkovi. Vzhledem k celkem jasně pravému postavení našeho prezidenta, který navíc nedostatek vzdělání u politiků zásadně netoleruje, bych se nedivil, kdyby shodou okolností a čirou náhodou bylo místo pro oficiálního tlumočníka přesně na druhé straně stolu, než kde seděl Vlček.

Uvědomíme-li si politickou angažovanost jednotlivých účastníků české delegace u inkriminovaného stolu, zjistíme, že zde byl právě jeden jediný zástupce levice – předseda sněmovny Vlček. Ten se bohužel přišel pouze najíst. Jako jediný totiž nerozuměl absolutně ničemu. Možná se jej novináři mohli předem zeptat, jak se na oběd cítí, třeba by citoval svého někdejšího stranického kolegu Kužvarta: „Ajem very optimistik.“