Salivili hiput tuput taput hapitiput hilijalé

Takové krásné datum, jakým je 20. 07. 2007, se koná jen párkrát za měsíc. Chtěl jsem ho původně využít k uvolnění jednoho nového a báječného open-source projektu, ale pro samé přiznávání DPH jsem to nestihl. A ani nestihnu, neb za chvíli odjíždím vstříc LFŠ, tedy Letní filmové škole. Začínají mi prázdniny. Chci už jen pivo a filmovku. Prý se tam ukáže i Žiravka, tak to zase pomluvíme všechny nepřítomné blogery 

Jo, a ten obrázek tuze spokojených kamzíků výše, ten visel v základní škole v Uherském Hradišti, kde jsem nocoval během loňské LFŠ. Náladu mi zvedl pokaždé, když jsem kolem něj prošel. No není prima?

Písničku! Písničku!

Já vím. Co by to bylo za letní spot, kdyby v něm chyběla svěží písnička? Posílám jednu silně návykovou, protože k prázdninám návykové látky tak nějak patří. Jmenuje se „Ievan polkka“ a k poslechu a tanci vám zpívá finské folkové fokální kvarteto Loituma:

Jak jste asi poznali, song je zpívaný ve východofinském savoském dialektu. Takže prosím účastníky, pilně trénujte, ať si jej můžeme na PWP II zazpívat u táboráku s kytarou bez kytary. Sám už refrén zvládám výborně, cca jako Carrambá! Mimochodem, písnička se dá poslouchat ve smyčce asi půl dne bez toho, že by člověka začala nudit (říkám nudit, nikoliv hrabat). Na internetu se navíc válejí desítky dalších remixů, takže člověk si s ní vystačí poměrně dlouho. Hezkou zábavu.

Tuli tuli lala tibirandů

Delikátní Vlček

Rudolfínská galerie, deset stolů, dvanáct hlavních židlí, kolem asi stovka hostů. Ano, řeč je o slavnostním obědě předních českých politruků s „idolem“ amerických pacifistů G. W. Bushem.

Hosté, kteří měli tu čest zaskočit na oběd s prezidentem USA, byli převážně z řad zastánců americké politiky a umístění radaru v Brdech. Těžko byste v místnosti hledali jediného komunistu. Protiamerická hesla a nesouhlas s politikou USA ponechali doma také sociální demokraté, kteří oběd pojali především jako oběd s prezidentem spojenecké země.

Také Lubomír Zaorálek dal přednost prezidentu Bushovi a konzumaci nejlahodnějších a nejdelikátnějších pokrmů před lovem popularity mezi protestujícími proti všemu americkému, hlavně proti radaru. Však si to vynahradí jindy. Do doby, než se veřejné mínění obrátí ve prospěch radaru, to stihne ještě několikrát.

Zprvu to vypadalo, že se na setkání s panem Bushem opravdu všichni velmi těší, a to bez rozdílu politické příslušnosti. Nalezli bychom však jednu opravdu bolestnou výjimku. Do poslední chvíle žil v nejistotě předseda poslanecké sněmovny Vlček.

Ten, jako jeden ze čtyř nejvýše postavených ústavních činitelů v zemi, byl automaticky na zasedacím pořádku u hlavního stolu mezi dvanácti vyvolenými. Samozřejmě zde seděli pan Bush s paní Laurou, pan Klaus s manželkou Lívií, Mirek Topolánek s Přemyslem Sobotkou (slíbil Topolánkovi garde, takže nemohl vzít manželku), dále český velvyslanec ve Washingtonu Kolář s ženou Jaroslavou a americký velvyslanec Graber s manželkou. Zbývají dvě poslední místa. Jedno pro americkou ministryni zahraničí Condie Rice, která ovšem do Čech nedorazila a nahradil ji její náměstek pan Negroponte. A poslední pro nejistého Vlčka.

Proč nejistého? Jeho problém tkvěl v absolutní jazykové nevybavenosti. Zatímco všichni ostatní u stolu rozuměli naprosto všemu, co se šustlo, ba dokonce možná sem tam i něco laškovně pronesli, pan předseda mlčky polykal sousta s úsměvem, který dnes už najdete ve standardním ceníku každé okresní kliniky plastické chirurgie. Samozřejmě, podle předpisu musí být u stolu tlumočník, jelikož to vyžaduje protokol, jenže, kam jej posadit a také… Představte si, že pokaždé, když prezident Bush pochválí například skvělý „delicious“ předkrm, tak jediný Vlček řeší dilema: zeptat se či nezeptat, cože to vlastně Bush říkal?

Úplně vidím, jak trio Klaus – Topolánek – Sobotka řeknou, Vlčkovi naschvál, každou kravinu tak důležitě, aby Vlček neustále kroutil hlavou směrem k tlumočníkovi. Vzhledem k celkem jasně pravému postavení našeho prezidenta, který navíc nedostatek vzdělání u politiků zásadně netoleruje, bych se nedivil, kdyby shodou okolností a čirou náhodou bylo místo pro oficiálního tlumočníka přesně na druhé straně stolu, než kde seděl Vlček.

Uvědomíme-li si politickou angažovanost jednotlivých účastníků české delegace u inkriminovaného stolu, zjistíme, že zde byl právě jeden jediný zástupce levice – předseda sněmovny Vlček. Ten se bohužel přišel pouze najíst. Jako jediný totiž nerozuměl absolutně ničemu. Možná se jej novináři mohli předem zeptat, jak se na oběd cítí, třeba by citoval svého někdejšího stranického kolegu Kužvarta: „Ajem very optimistik.“

Řešení skořápkáře a jedna záhada navrch

Odpověď na včerejší skořápkovou hádanku zní: ano, strategie existuje. Pokud hráč svou volbu změní, jeho šance na výhru bude dvojnásobná, než kdyby trval na volbě původního kalíšku.

Zvláštní? Vždyť přece celé to ukazování a otáčení kalíšku je jen šaškárna pro diváky. Po označení kteréhokoliv z nich vždy zbude skořápkáři alespoň jeden nevyhrávající, a ten prostě dá pryč. Nakonec hráč stojí před dvěma kalíšky a každý z nich má 50% pravděpodobnost obsahovat kuličku. Je přece nesmysl, aby kalíšek, na který jsem původně ukázal, měl poloviční šanci vyhrát! Co mi to chcete namluvit?

Zdání skutečně klame. Podrobné vysvětlení této hříčky, označované jako Monty Hallův problém, najdete na české Wikipedii, bylo by zbytečné ho opakovat i zde. Raději se zkusím zastavit u toho, proč je správné řešení tak neintuitivní? Jasně, to už brousím spíš do filosofie.

Je to sice na delší přemýšlení, ale zkuste to. Mě napadlo toto:

Představme si jev, ke kterému dochází s určitou (ne)pravděpodob­ností, a který trvá určitou dobu.

Když se nacházíme v jakékoliv fázi tohoto jevu, máme tendenci smýšlet o části, která se již udála, jako o samozřejmé, zatímco část, která nás čeká, chybně zaměňujeme s jevem celým. Přisoudíme jí pak pravděpodobnost celého jevu nebo obráceně.

Skořápkový paradox je příkladem špatného rozdělení události na dvě části, na zdánlivě nepodstatnou minulost a budoucnost v podobě volby mezi dvěma kalíšky. Nebo odložme skořápky a vezměme si hrací kostky. Jaká je pravděpodobnost, že padne šestka? Samozřejmě 1:6. Přeci vždy, když hodíte kostkou, tak máte šanci 1:6 hodit šestku. To je zřejmé, že?

Tak si hodíte a ejhle, padla šestka. Hodíte znovu. A zase šestka! A ještě jednou. A pak počtvrté. Už jste upoutal pozornost všech lidí kolem. Říkají si, jaké máte štěstí. Padne vám šestka i popáté? Zkusíte to – a je tam! A co pošesté? Kdosi šeptá, že pravděpodobnost hodit šestkrát šestku je téměř jedna ku padesáti tisícům. Vážně má pravdu. Pravděpodobnost, že se to stane, je přesně

1 : 46.656

Berete si do kostku, zatřepete s ní, házíte na stůl… Padne šestka? Všem se tají dech. To by byla panečku neuvěřitelná náhoda! Ale moment, netvrdil jsem před chvilkou, že pravděpodobnost hodit šestku je vždy 1:6? Takže i teď? Vážně se kvůli 1:6 tají dech?

Hádanka skořápkáře

Lidé se mění, témata zůstávají. Byť s drobnou obměnou. Tak proč si nezopakovat jednu prima hádanku?

Znáte hru skořápky? Skořápkář skryje kuličku pod jeden ze tří pohárků, které pak šikovně přesouvá po ploše stolu a sázkař hádá, pod kterým z nich je kulička skryta. Pozici kuličky není možné vysledovat, skořápkář si ji totiž podhazuje mezi kalíšky pod rukou. V tom je ta zrada. Takže každý kalíšek má stejnou pravděpodobnost výhry.

Tato hazardní hra je u nás trestná. Prý kvůli tomu, že při počtu tří pohárků má provozovatel dvojnásobnou šanci vyhrát (viz iDNES.cz). Jeden skořápkář, nejspíš aby se vyhnul kriminálu, přišel s následujícím vylepšením.

Obvyklým způsobem zamíchá kalíšky. Sázkař hádá, pod kterým je kulička. A teď přijde to překvapení. Poté, co prstem ukáže na jeden z kalíšků (třeba na kalíšek č. 1), tak mu skořápkář, který samozřejmě ví, kde kulička je, jeden ze dvou zbývajících kalíšků obrátí. A to ten, pod nímž kulička není (tak třeba kalíšek č. 3). V tomto okamžiku dostane sázkař možnost svou původní volbu ještě změnit. Tedy může se rozhodnout mezi kalíškem číslo 1 nebo 2.

Otázka zní: existuje pro sázkaře nějaká strategie, jak maximalizovat svou šanci na výhru? A dovedete to zdůvodnit?

→ řešení hádanky

Čunkova cikánská omáčka & Jagg

Petr Josef Polášek

Víte, že Jiří Čunek je bratrancem herce Josefa Poláška? No vážně, viz rozhovor v časopise Reflex Piča mezi řádky. A víte, že ministrovým nejoblíbenějším zpěvákem je Demis Roussos? Dokonce v mládí mu učaroval takovým způsobem, že ve skrytu duše zatoužil po hudební kariéře. Chtěl se stát novým Roussosem.

A právě proto, když na něj tuhle dav skandoval „Demisi!“, prožíval jistý pocit uspokojení.

Mediální vraždění

Aféry kolem Jiřího Čunka rád sleduji, protože jde o vysokou školu mediální štvanice. Třeba ten jeho „poslední výrok“. Poměrně srozumitelně kritizoval politiky a úředníky prosazující pozitivní diskriminaci. Teda alespoň tak jsem ho pochopil já. Pochopil ho tak i brácha, nebo Pixy, no aby ne, když tak byl myšlen, že.

Jenže média celou věc převrátila naruby, nekompromisně, bez možnosti se hájit. Všechny ty otázky: „odstoupíte po svých rasistických projevech?“ nebo „co říkáte na rasistické prohlášení šéfa Lidovců?“ sugestivně podsouvají, že samozřejmě šlo o rasistický výrok. Jak jinak. Ehm, co to ten Čunek vlastně řekl? No vím, že to bylo něco rasistického, ale co to bylo?

Zajímalo by mě, jak dopadne kauza braní úplatku. Čunek tvrdí, že žádný nikdy nepřevzal, ale kdo ví, jestli necikání!

No a včil něco úplně jiného…

Jagg prodán za 33100 Kč

Gratuluji Patrickovi k úspěšnému obchodu! Jednak se mi děsně líbí, že tím hóódně nasral několik lidí , ale především hezky demonstroval, že v byznyse nezáleží na tom, co jste vytvořili, ale za jakou cenu to umíte prodat. Tak to prostě je. Šikovní obchodníci prodají i čerstvý vzduch v plechovce, pozemek na Měsíci, nebo třeba … Jagg!